Videa o partnershipu tady
Videa o drezuře tady


Září 2009

Přeprava koní

23. září 2009 v 11:43 | Nikča |  koupě koně
Dlouhá staletí byl kůň hlavním a nejdůležitějším "dopravním prostředkem", se kterým stály a padaly dějiny. Dnes už je doprava svěřena oněm koním pod kapotou a i samotný kůň se stal předmětem přepravy. Zapřáhnout, ne koně, ale transportní přívěs za auto, naložit koně a jedeme - teoreticky vypadá velmi jednoduše, ale v praxi je to pochopitelně mnohem složitější.




využito 26.jpg





Asi opravdu málokterý chovatel, či majitel koně nebyl postaven před nutnost převézt svého koně odněkud někam přinejmenším na nějakou kratší vzdálenost. Toto bezprostřední setkání s tím, co se nazývá přepravou koní, může v tomto směru nezkušeným chovatelům, kteří stojí před něčím takovým vůbec poprvé, přinést mnohá, někdy i velmi nečekaná překvapení a dost možná i nejrůznější komplikace.

Problematiku toho, co reprezentuje auto s typickým přívěsem opatřeným nálepkou "Přeprava živých koní" lze rozdělit do několika okruhů.


Tím prvním je určitě okruh legislativních podmínek, jež se týkají přepravy koní. Druhým okruhem je technická stránka celé věci. To znamená technických opatření, které se týkají auta, přívěsu a jízdy. A pak jsou zde ještě ti, které přepravujeme, totiž koně samotní...



Přeprava koní a právní předpisy


Samotná legislativa přepravy koní, v níž se všelijak prolínají právní normy Evropské unie s tuzemskými právními předpisy, je složitá, místy až chaotická. Vyložit ji ve zkrácené formě včetně těch nejmenších podrobností je víceméně nemožné, přesto se však v následujícím textu pokusíme to nejdůležitější co nejpřehledněji shrnout.

Z pohledu legislativy na přepravu koně je tou nejzákladnější asi ta skutečnost, že na přepravované koně lze nahlížet buďto jako na koně v zájmovém chovu, a nebo jako na hospodářské zvíře. Přepravovaného koně lze považovat za hospodářské zvíře tehdy, pokud je jeho přeprava prováděná za účelem zisku. To znamená, přísně vzato, i v případě, je-li třeba kůň dopravován na nikterak významnou místní soutěž. Kůň v zájmovém chovu je koněm, který není chován pro žádný prospěch, čili chovatel jej má jen takzvaně čistě pro radost a koně přepravuje například v rámci nějakého výletu.

Pro přepravu koně jako hospodářského zvířete platí mnohem přísnější podmínky, které musí být při přepravě koně splněny, zvláště pak, jde-li o mezinárodní přepravu.

Režim přepravy koně v zájmovém chovu je o poznání volnější, ale i zde je nutno respektovat zákonem stanovené požadavky.

Přepravovaný kůň musí být pohyblivý a schopen přepravy. Nelze přepravovat nepohyblivé nebo zraněné koně, s tou výjimkou, je-li kůň přepravován k veterinárnímu ošetření, novorozená hříbata s nezahojeným pupkem, vysokobřezí klisny nebo klisny do týdne po porodu, neodstavené hříbě od matky, hřebce společně s klisnou, pokud nejsou na sebe navyklí, zcela je vyloučena společná přeprava hřebce a klisny v říji.

Minimálně jedna osoba z doprovodu musí být držitelem platného osvědčení způsobilosti přepravce, nebo průvodce při přepravě živých zvířat, které lze získat absolvováním kursu v příslušných akreditovaných školících střediscích.

Transportní přívěs musí být homologovaný k přepravě koní. Jeho technický stav musí být pořádku a musí být splněny všechny podmínky, které jsou dané výrobcem a které vyžadují pro přepravu zvířat odpovídající právní předpisy a musí být označeny nápisem "transport živých zvířat."

Řidič musí vlastnit řidičské oprávnění kategorií B a E nebo C a E, podle hmotnosti soupravy.

Transportní vozidlo musí splňovat podmínky pro tažení přívěsu, to znamená, že hmotnost přívěsu nemůže být větší než maximální povolená hmotnost pro tažné zařízení, která je uvedená v OTP vozidla.

To jsou tedy podmínky, které je nutno splnit při přepravě koní v zájmovém chovu.

Právní úprava přepravy koní jako hospodářských zvířat je mnohem složitější. Předně se tato přeprava dělí na tři kategorie, přepravu do 65 km od místa začátku cesty, přepravu nad 65 km od začátku cesty a přepravu delší než 8 hodin.

Pro první kategorie postačuje splňovat stejné podmínky jako pro přepravu koně v zájmovém chovu.

Pro přepravu nad 65 km od místa počátku cesty pak navíc musí mít přepravce registraci a povolení přepravce typ I od místně příslušné Krajské veterinární správy. Přepravce pak dále musí mít u sebe průkaz koně, osvědčení o způsobilosti řidiče a průvodce, rejstřík vozidla pro přepravu zvířat. Kromě toho by měly být ve vozidle i prostředky pro nucenou porážku.

Pro přepravu při cestě trvající déle než 8 hodin je nutné mít povolení dopravce živých zvířat typ II vydané Krajskou veterinární správou, osvědčení o schválení dopravního prostředku pro přepravu živých zvířat vydané Krajskou veterinární správou. Přepravce musí mít k dispozici nouzové plány pro řešení případných mimořádných situací, např. seznam veterinárních lékařů po trase cesty. Přepravce musí také vést knihu jízd pro přepravu zvířat.

Tolik to nejzákladnější k předpisům týkající se samotného způsobu přepravy. Mimo to je přepravce povinen přepravovat koně tak, aby při přepravě nedocházelo k jeho týrání, během přepravy je nutné koně pravidelně kontrolovat.

Každý přepravovaný kůň musí být vybaven platným osvědčením pro přepravu, které musí mít všechny náležitosti dané právními předpisy.

To je tedy stručný přehled toho, co by mělo být dodrženo při přepravě koně. Při delších cestách nebo cestách do zahraničí by informace o všech potřebných náležitostech měly poskytovat krajské veterinární správy.

Transportní prostředky pro přepravu


Technické záležitosti přepravy jsou nejen otázkou auta a transportního přívěsu, ale také samotné jízdy s přívěsem. Transportní vozidlo by mělo být především k přepravě technicky způsobilé a mělo by mít dostatečně silný výkon motoru, protože hmotnost transportního přívěsu s jedním či více koňmi není rozhodně zanedbatelná. Stejně tak musí být technicky způsobilý i transportní přívěs. Před samotnou přepravou je samozřejmě nutné zkontrolovat vozidlo i transportní přívěs, to platí dvojnásob pro transportní přívěs vypůjčený nebo jednorázově pronajatý.

Jízda s transportním přívěsem má pochopitelně svá specifika a asi ji nejde srovnávat s jízdou v osobním autě. Je to především věcí zkušenosti. Řidič, který přepravuje koně častěji, už ví, co má v jakých situacích čekat. Brzdná dráha s přívěsem je bezesporu delší, stejně tak je potřeba vědět, jak se přívěs chová v zatáčkách. Při přepravě koní platí i to, co by mělo platit obecně, to znamená bezpečnost především.

Ti, které přepravujeme


Koně, a v žádném případě se to nesmí brát jako klišé, jsou živí tvorové a tomu musí odpovídat i jejich přeprava, která pro ně nesmí být utrpením. To znamená, že by koně měli mít během přepravy k dispozici kvalitní podestýlku, dostatek vody a krmení, neměli by být přepravování při extrémních klimatických podmínkách. Koně by měli být také vybaveni, pokud jsou na ně zvyklí, patřičnými pomůckami, dekou a transportními chrániči. V transportním přívěsu by měli být umístění tak, aby si nemohli přivodit zranění.

Samostatnou kapitolou je pak nastupovaní do transportního přívěsu. Někteří koně ho zvládají dobře, někteří s ním mají takřka nepřekonatelné potíže. Platí základní pravidlo, že by kůň nesmí být při nastupování zbytečně stresován. Používání tvrdých "donucovacích prostředků", jak toho, bohužel, může být někdo také schopen, je trestným činem. Vystresovaný kůň se bude bránit nastupovaní tím více, stejně jako více bude trpět samotnou přepravou.

Ti, kteří koně přepravují častěji, mají s touto přepravou pochopitelně již svoje zkušenosti a jsou k tomu i patřičně vybaveni. Chovatel, který přepravuje svého koně jen jednorázově, se může pokusit o přepravu sám, nebo může využít služeb profesionálních přepravců, jejichž profesionalitu je ovšem také dobré si ověřit. V každém případě by však ono přání šťastné cesty mělo platit i pro naše koňské přátele.

Jak si vybrat vhodného koně

23. září 2009 v 11:41 | Nikča |  koupě koně
Výběr koně není vůbec jednoduchá záležitost. Musíme zvážit spoustu důležitých věcí. Například kam koně ustájíme, kolik času mu můžeme věnovat, kde budeme nakupovat krmení atd. Koupě koně a následná péče o něj je finančně velice náročná. Je nutné také vzít ohled na to, že kůň patří mezi dlouhověká zvířata, tedy že s námi bude po mnoho let. Z výše uvedených důvodů bychom tedy výběr vhodného koně neměli uspěchat. O koně chceme pečovat, vychovávat ho, jezdit na něm a všechny tyto činnosti musíme dělat rádi a s láskou. Pokud si ale koupíme koně a po určité době zjistíme, že nám z nějakých důvodů nevyhovuje, veškeré naše nadšení může být pryč. Zkrátka zde snad více než jinde platí: "Dvakrát měř, jednou řež... "






Jak si vybrat vhodného koně.jpg







Co musíme vědět při výběru?

Pokud patříme mezi ty šťastné a začneme hledat vhodného koně, musíme přesně znát odpovědi na tyto základní otázky:
  1. Kde bude kůň ustájen?
  2. Jak o něj budu pečovat?
  3. Pro jaký účel chci koně využívat?
  4. Jaký typ ježdění chci provozovat?
  5. Budu na něm jezdit pouze já, nebo i někdo další?
  6. Chci jezdit pouze rekreačně, nebo bych rád(a) zkusila i nějaké soutěže?
Samozřejmě ale existují také lidé, kteří chovají koně čistě jen pro radost z toho, že ho vlastní.

Co ještě zvážit?

Měli bychom pečlivě zvážit, jakou by měl mít kůň kohoutkovou výšku a stavbu těla, jelikož tyto faktory by měly být v souladu nejen s výškou a váhou jezdce, ale také jeho nároky. Dále je třeba popřemýšlet o věku koně. Zkušený jezdec většinou přistoupí ke koupi hříběte, ale začátečníkům se doporučuje kůň okolo osmi let. Samozřejmě, velkou roli při výběru hraje i pohlaví koně. Obecně klisny totiž bývají klidnější než hřebci, u hřebců se v případě neklidné povahy nich se ale doporučuje kastrace.

Ke každému jezdci se hodí jiný kůň...

Když vybíráme koně malým dětem, většinou uvažujeme nad ponym či jiným koněm menšího vzrůstu. Pokud ovšem potřebujeme koně, který na hřbetě unese velkou zátěž, většinou nás napadne nízký mohutný kob. Pro dámy je vhodný elegantní jezdecký kůň hack a pro milovníky honu zase bystrý kůň s obrovskou výdrží. Chceme-li zkusit štěstí v dostizích, nejvhodnější je anglický plnokrevník. Pokud bychom rádi zkusili western, pravděpodobně si vybereme quartera a pokud parkur, většinou přistoupíme k nákupu koně z německého chovu. Milovníci drezúry jistě projeví zájem o elegantního lipicána či andaluského koně. Rekreační jezdci rádi vyhledávají české teplokrevníky.
I v dnešní uspěchané době jsou stále mezi chovateli lidé, kteří potřebují koně pro práci v lesnictví nebo zemědělství, a tak volí mohutně stavěná, velká odolná plemena.

Kdo mi s výběrem poradí?

Jak je vidět, je nepřeberný počet možností, a tak se obecně doporučuje poradit se o výběru s profesionálem. Nejlepší je poradit se s chovatelem, majitelem jezdeckého oddílu nebo veterinářem - zkrátka s někým, kdo má s koňmi spoustu zkušeností, a tohoto člověka poté také přizvat k samotné koupi. Laik totiž nepozná, zda je kůň zdravý a v dobré kondici, nebo jestli trpí nějakými stájovými zlozvyky. Asi nejdůležitější je, aby měl kůň zdravé nohy a kopyta, s čímž opět poradí profesionál - ale o tom už jiný článek.

Ardenský kůň

22. září 2009 v 19:39 | Nikča |  plemena koní

Původ a historie

ardensky-kun-2.jpg : ardenský kůň


Ardenský kůň, který pochází z hornaté oblasti Arden na hranicích Belgie a Francie, patří mezi nejstarší evropské chladnokrevníky. Hipologové věří, že je přímým potomkem prehistorických tuponosých koní. Paleontologové nalezli kosterní pozůstatky těchto koní v Solutré (Francie -Burgundsko), právě jejich zřetelně hranatá nosní kost je jasně patrná u Ardenského koně.
Ardenský kůň je zmiňován už ve spisech řeckého historika Herodota (5. stol. př. n. l.) i Julia Caesara (1 stol. př. n. l.). Oba oceňovali jeho tvrdost a životnost. Je nepochybné, že tito rozložití koně z Arden byli základem pro vznik velkých středověkých koní.

Až do 19. stol. byl Arden méně mohutný než současný typ. Na počátku 19. stol. vznikla snaha o vytvoření větších a těžších zvířat, která by vyhověla zvyšujícím se pracovním požadavkům. Lidé začali křížit původní Ardenské koně s mnoha jinými plemeny (např. arab, plnokrevník, peršeron, buloňský kůň), ale vliv těchto plemen se skoro neprojevil. Až přikřížení belgického chladnokrevníka přineslo změnu konstituce.
Ardenský kůň se tím rozdělil na tři typy:

  • Malý typ - podobný starobylému Ardenovi dosahující kohoutkové výšky 152 - 163 cm, v současnosti není evidován.
  • Ardennais du nord/trait du nord - mohutnější konstituce, vznikl křížením s belgickým chladnokrevníkem.
  • Auxois - staré burgundské plemeno existující mnoho století, bylo vylepšeno křížením s Ardenským koněm.

Popis plemene

Hlava je masivní s rovným profilem. Vyznačuje se plochým čelem, vystouplými očnicemi a nápadnou hranatější nosní částí. Zvláštností Ardenského koně jsou malé, zahrocené uši, typické pro lehčí plemena koní. Ardenský kůň má mohutný krk odpovídající celkově zavalitější stavbě těla. I přesto nepůsobí těžkopádně, protože je delší a klenutější než u jiných chladnokrevných plemen. Bohatá, hustá hříva chrání hlavu i krk před ostrým horským podnebím.
Tělo Ardenského koně je kompaktní s neobyčejně krátkým, širokým hřbetem a svalnatými bedry. Záď je velmi robustní s nízko nasazeným, krátce střiženým ohonem. Kohoutek je často posazen stejně vysoko nebo níže než kříž. Ardenský kůň vyniká masivní svalovou hmotou po celém těle, je obzvláště dobře přizpůsoben těžké práci. Nohy jsou silné, krátké a zdobené bohatými rousy, které malý typ Ardena neměl. Překvapující jsou relativně malá kopyta vynikající tvrdostí.
Podle plemenného standardu jsou upřednostňováni bělouši se smíšenou srstí. Často se vyskytují červení bělouši, tmaví nebo játroví ryzáci. Tmaví i světlí hnědáci a žluťáci jsou přípustní, ale vraníci, grošáci a jiné barvy se nepřipouštějí.


Plemenné znaky


Kohoutková výška se pohybuje mezi 153 - 163 cm. Severní typ Ardenského koně (Ardennais du nord) přesahuje svou výškou 160 cm, zatímco původní malý typ měřil spíše okolo 150 cm.
Obvod hrudi měří přes 2 metry. Obvod holeně je minimálně 25 cm.


Charakteristika


Ardenský kůň je navzdory své obrovské síle velmi klidný, trpělivý i dobromyslný. Mnoho farmářů si pochvalovalo jeho bezkonfliktní povahu. Často jej mohou dokonce ovládat děti. Na rozdíl od mnoha jiných chladnokrevných plemen je snadno učenlivý a otevřený novým zkušenostem. Díky podnebným vlivům si zvykl na neúprosně tvrdé podmínky. Je schopen tvrdé práce i přes nedostatek krmiva. Ardenský kůň je dlouhověký a nenáročný na péči.

Využití


V dnešní době je Ardenský kůň chován především pro masný trh na některých místech Lotrinska, Champagne nebo Vogéz. Jeho výhodou je rychlý růst, velká tělesná hmotnost i brzké dospívání.
Jeho původní využití, těžký tah, ztratilo ve Francii nástupem techniky význam. Mezitím se začali Ardenští koně používat hojně ve Skandinávii. Jsou používáni k práci na polích i v lesech, občas je možno je vidět na rekonstrukcích historických bitev a turnajů.
Ardenský kůň pozitivně ovlivnil jiná chladnokrevná plemena, která jsou vynikající na různě zaměřené práce. Cíleným křížením vznikl Auxois, Comtois a Murakozský kůň.


Zajímavost


Ardenský kůň je proslulý svojí věrnou prací pro armádu. Během francouzské revoluce (1789) byli nejcennějšími tažnými koňmi válečného dělostřelectva. Mnoho Ardenů přepravovalo zásoby i zbraně během Napoleonových válečných tažení. Traduje se, že tito koně byli jediní schopni vydržet kruté mrazy při Napoleonově neúspěšném tažení do Ruska roku 1812.
Tisíce Ardenů bylo využíváno v první i druhé světové válce. Pro velké ztráty znamenala druhá světová válka velké ohrožení plemene. K Ardenským klisnám museli být dováženi holandští a belgičtí hřebci, aby pomohli uchovat plemeno.

Andaluský kůň

22. září 2009 v 19:38 | Nikča |  plemena koní

Původ a historie

andalusan-igallery-image0000059.jpg

Andaluský kůň patří mezi teplokrevná plemena. Společně s arabským plnokrevníkem a berberským koněm se podílel na vývoji světových plemen. Dlouhá staletí byl znám pod názvem španělský kůň, konečné jméno však dostal podle oblasti chovu, slunné Andalusie.
Pravý původ andaluského koně je poněkud nejasný. Je jisté, že plemeno vzniklo v jižním Španělsku, pravděpodobně křížením původních koní sorraia s koňmi muslimských nájezdníků - araby, ale především berberskými koňmi. Tímto spojením vzniklí koně byli nadále pečlivě šlechtěni kartuziánskými mnichy v chovných střediscích v Cordobě, Seville a obzvláště v klášteře Jerez de la Frontera, kde byla vyšlechtěna nejčistší forma andalusana.
Nadějně vznikající plemeno bylo málem zničeno pokusy křížit andalusany s těžkými koňmi za účelem získání mohutnějšího zvířete, tomu se naštěstí, právě díky pečlivé čistokrevné plemenitbě, kartuziánským mnichům podařilo zabránit.
Andaluský kůň, unikátní výsledek španělského chovu, se stal základem mnoha dalších plemen. Jeho přímými potomky jsou například lipicáni, mimořádný podíl měl andalusan také na vzniku kladrubského koně, španělská krev koluje také v žilách fríských koní, clevelandských koní nebo velšského coba. Mezi jeho příbuzné patří i lusitán a také mnoho amerických plemen je španělskou krví ovlivněno. Lze tedy říci, že andaluský kůň skutečně ovlivnil celý koňský svět.

Popis a charakteristika


Andalusan se pyšní příjemným zaobleným exteriérem. Má velice impozantní hlavu, často s jemným klabonosem a znaky (dědictví po berberském koni). Dalším výrazným rysem stavby těla je silný, jemně klenutý krk, mohutné plece a krátký rovný hřbet se silnou zádí a nízko posazeným ocasem. Kohoutková výška je většinou kolem 155 cm.
Nohy andaluského koně jsou štíhlé, čisté, s perfektním uspořádáním kloubů, silná stehna dokreslují dojem oblé zádi. Chody tohoto plemene jsou hrdé a vznosné, výrazné a předurčují andalusana pro vysokou školu.
Mezi obvyklá zbarvení těchto koní patří hnědáci a bělouši různých odstínů a kombinací, typická je například kombinace bílé srsti a tmavé hřívy. Také kvalita a vzhled žíní hřívy a ocasu dělá z andaluských koní tak výjimečné a impozantní plemeno, hříva a ocas jsou velmi bohaté, dlouhé a přirozeně výrazně zvlněné. U hřebců se hříva nechává dlouhá, klisnám bývá stříhána nakrátko, aby vynikla linie krku.
Plemeno se vyznačuje mírnou povahou, nepostrádá však temperament a odvahu. Koně jsou inteligentní, přátelští a ke svému majiteli či ošetřovateli jsou schopni vytvořit si poměrně přátelský vztah.

Využití


Andalusana lze označit za koně vysoké školy. Stejně jako většina plemen vyšlechtěných z jeho krve je vhodný pro vysokou drezuru. Nevyniká rychlostí, ale je houževnatý a vytrvalý. Kromě vysokých drezurních škol a barokního ježdění je využíván k zápřahu, práci s dobytkem a k tradičním španělským disciplinám (např. doma vaquera či doma classica), je také velmi oblíbeným plemenem pro corridu (býčí zápasy).
Ve středověku byli andalusani pro svůj mohutný impozantní exteriér velice žádáni evropskými panovníky a dodnes si můžeme andaluských koní všimnout například ve filmech, kde převážně nosí právě pány a dámy z nejvyšších tříd. Mezi filmaři jsou oblíbeni jak pro již zmiňovaný vzhled tak i pro mírnou povahu, inteligenci a učenlivou povahu.

Appaloosa

22. září 2009 v 19:36 | Nikča |  plemena koní

Původ a historie

Achaltekinský kůň Altajský kůň Alter-real American Cream Draft Horse Americký indiánský kůň Americký jezdecký kůň Americký klusák Americký miniaturní kůň Americký pony Americký shetlandský pony Americký walking pony Andaluský kůň Anglický jezdecký pony Anglický plnokrevník Anglo-lusitano Angloarab Appaloosa Appaloosa Sport Horse Araappaloosa Arabský plnokrevník Ardenský kůň Ariežský kůň Australský honácký kůň Aveliňský kůň Azteca
apalloosa-igallery-image0000023.jpg
V historii se s tímto plemenem setkáváme poprvé v 18. století v místech, kde se stýkají hranice severoamerických států Oregon, Washington a Idaho. Za první opravdové chovatelé jsou považováni indiáni kmene Nez Percé, kteří první koně odkoupili od španělských dobyvatelů. Své jméno dostaly appaloosy podle řeky Palouse, v jejímž údolí byly vyšlechtěny. Byly by (jako další indiánští koně) jistě odsouzeny k záhubě, kdyby nebylo jejich atraktivně skvrnité srsti, díky níž zaujaly skupinu nadšenců, která plemeno znovu vyšlechtila a tím i zachránila.

Popis plemene

Současná appaloosa je dobře nasvalený kůň, s výrazným kohoutkem. Základním znakem je krátká, řídká hříva se slabě ožíněným ocasem. To sloužilo hlavně kvůli pohybu v nízkých křovinách, kdy se žíně nezamotávaly do křovin.
Celé tělo je spíše čtvercového rámce - krátká a silná záď (stopy křížení s quarter horse) a hluboký hrudník. Končetiny díky výrazným kloubům mohou působit robustně.
Kohoutková výška se v dnešní době pohybuje kolem 147 - 150 cm, i když dřív měly cca o pět centimetrů méně.
Charakteristické je bělmo kolem celé duhovky a pestré zabarvení srsti a černobíle pruhovaná kopyta, jež vynikají zejména svou tvrdostí.

Rozlišujeme pět základních zabarvení, i když neexistuje pravidlo, přesně rozlišující rozmanitost skvrnitosti appaloos. Jsou to:

  • Leopard - bílá srst je na zádi a bedrech pokrytá tmavými vejčitými skvrnami. Někdy
používáno označení tygr nebo hermelín

  • Sněhová vločka - opak leoparda, kdy je tmavá srst pokrytá bílými skvrnami po celém těle,
nejhustější jsou skvrny na zádi

  • Mramor - skvrny jsou po celém koňském těle. Tmavé tečky jsou na bílém podkladě

  • Jinovatka - drobné bílé skvrnky na tmavém podkladě. Skvrny postrádají pravidelnost a jsou větvené

  • Plášť - bílá plocha, roztahující se od zádi až ke kohoutku.

Někdy se udává ještě šesté označení srsti. Jedná se takzvané dešťové kapky, kdy má kůň po sobě skvrny, připomínající slzy. Toto zabarvení je velice neobvyklé. Pravé appaloosy se vybarvují až v dospělosti.

Charakteristika


Jedná se o velmi skromné, učenlivé koně s dobrou obratností a silnou vazbou na člověka. Jsou úžasně přizpůsobiví a rychle se učí novým věcem. Mají dobrou prostorovou orientaci a jsou velice samostatní.


Využití


Dnes se využívají hlavně pro westernové disciplíny. Bohužel díky křížení s quarter horses jsou dnes místo appaloos k vidění různí skvrnití honáčtí koně a charakteristické znaky se tím tak rychlým tempem stírají


Zajímavost


Z appaloos byly vyšlechtěny dva typy koní. Jedná se o Appaloosa sport horse, což je jezdecký sportovní kůň v barvách appaloosa (uplatňuje se hlavně v drezúře a parkurech) a potom Araappaloosa, kde se jedná o křížence arabů a appaloos, čímž se spojila atraktivní barva appaloos a výjimečné vlastnosti arabů. U araappaloos se nejedná o plemeno v pravém slova smyslu.

Araappaloosa

22. září 2009 v 19:35 | Nikča |  plemena koní

Původ a historie

araappaloosa-igallery-image0000025.jpg


AraAppaloosa je plemeno vzniklé křížením arabských koní s appaloosami. Obě plemena jsou považována za jedna z nejstarších na světě.
Historii plemene datuje každý jinak, ale podle dochovaných egyptských kreseb mnozí usuzují, že skvrnití koně arabského vzezření jsou právě AraAppaloosy. Stejné důkazy byly objeveny i na Blízkém Východě.
První koně amerických indiánů byli vzhledově rovněž podobní skvrnitým arabům, proto je současná AraAppaloosa považována za nejvěrnější kopii tehdejších koní.
Ve 30. letech 20. stol. začal Claude Thompson používat arabskou krev v chovném programu appaloos. Thompson, který v roce 1938 založil Appaloosa Horse Club (ApHC- Klub Appaloosa), zastával názor, že arabská krev tvoří podstatnou část genomu appaloos.

Plemeno AraAppaloosa se hojně vyskytuje na území USA. AraAppaloosy, které mají jednoho rodiče čistokrevného araba, mohou být registrovány jako poloviční arab v Asociaci chovatelů arabských koní (Arabian Horse Association), nebo mohou být registrovány i v Klubu Appaloosy(Appaloosa Horse Club).

Popis plemene


Jak již bylo zmíněno výše, AraAppaloosa vypadá jako skvrnitý arab. Po vzoru appaloos má skvrnité zbarvení (pět uznávaných typů zbarvení). Tělesnou stavbu má velmi jemnou, elegantní a atletickou. Její drobná hlava upoutá jiskrným pohledem plným zájmu. Spojení hlavy s krkem se vyznačuje charakteristickou křivkou jako u arabů. Hříva je jemná a řídká.
Hřbet má krátký dobře osvalený přecházející v rovnou záď. Řídký ohon má nasazen vysoko na zádi. Oproti Appaloose vyniká lehkým vznosným pohybem s ohonem neseným vysoko jako prapor.
Kohoutková výška se pohybuje okolo 150 cm, občas se mohou vyskytnout mohutnější jedinci. (Jeden z rodičů může pocházet z rodu appaloos křížených s americkým quarterem.)


Charakteristika


Díky arabskému vlivu vyniká AraAppaloosa vytrvalostí, vysokou inteligencí a výjimečnými pohybovými schopnostmi. Kombinace dvou kvalitních plemen zajišťuje velmi dobrý zdravotní stav. Tito koně se snadno učí nové věci. Jsou pracovití a spolehliví. Přestože jsou značně temperamentní, velmi dobře se s nimi pracuje.

Využítí


AraAppaloosy jsou využívány k práci na amerických rančích, nebo ke všem jezdeckým disciplínám jak westernovým, tak anglickým. Nejvíce vynikají ve vytrvalostních soutěžích.


Zajímavost


Zájemci o chov AraAppaloos vytvořili odnož Appaloosa Horse Clubu a vznikla organizace známá jako AraAppaloosa and Foundation Breeders´ International (AAFBI). AAFBI se snaží prosadit názor, že právě AraAppaloosa je prototypem původních appaloos jaké byly chovány kmenem severoamerických indiánů Nez Perceů. Nez Perceové byli vyhlášenými chovateli koní, kteří začali cílevědomě šlechtit koně splňující jimi vytyčený standard.

Anglo-lusitano

22. září 2009 v 19:33 | Nikča |  plemena koní

Původ a historie

anglo-luso-igallery-image0000022.jpg
Portugalský anglo-lusitanský kůň rozhodně nezapře, že je blízký příbuzný andaluského koně. Lusitano, andalusan i právě anglo-lusitano mají totiž stejný genetický základ i charakter, liší se jen některými maličkostmi zevnějšku. Anglo-lusitano však šlechtěním neztratil vzhled španělských koní.
Podnětem pro křížení lusitánských klisen s anglickými plnokrevnými hřebci byl záměr vyšlechtit koně, který by měl vynikající rychlost plnokrevníka a přitom učenlivost, klidnou povahu, příjemný temperament a vznosné chody lusitana.
Vývoj anglo-lusitana ovlivnil zejména arabský plnokrevník, berber a především anglický plnokrevník.

Popis plemene

  • barva - setkáváme se všemi základními barvami (vraník, ryzák, hnědák, bělouš, plavák)
  • výška v kohoutku - okolo 157 cm, hřebci však až 162 cm
  • stavba těla - korektní exteriér, ušlechtilá hlava s většinou rovným profilem, na němž je ale zřetelně patrná španělská krev; stavba těla je lehká, prozrazuje však sílu; krk svalnatý, vzpřímený, elegantní, dlouhý a dobře nasazený; hrudník je hluboký, plece pěkně utvářené, silné, podporující dobrou akci nohou; záď je rovná a relativně krátká, svalnatá; ohon je nasazen středně vysoko; nohy jsou obvykle zdravé s kvalitními kostmi; pevná a tvrdá kopyta; bohatá jemná hříva a ocas

Charakteristika a využití plemene

Příslušníci plemene Anglo-lusitano jsou koně chytří, jemní a citliví, pracující tvrdě a rádi. Mají výbornou přirozenou rovnováhu a hbité vysoké chody. Tyto vlastnosti, společně s pyšným držením těla a neobvyklou radostí ze života, z nich činí znamenité koně pro spoustu moderních jezdeckých disciplin, jakými jsou parkury, drezúra či vozatajství. Stali se i velmi oblíbenými rekreačními koňmi.
Ve své domovině jsou však pro svou obdivuhodnou odvahu chováni pro náročné býčí zápasy.

Zajímavost

V literatuře se uvádí, že ve skutečnosti je nejpřesnější nazývat "španělská" plemena (např. kůň kartuziánský, andaluský, poloostrovní, lusitano, Alter-real, Zapateo...) společným označením - iberský kůň.

Americký walking pony

22. září 2009 v 19:31 | Nikča |  plemena koní

Původ a historie

american-walking-pony.jpg

Americký walking pony je relativně mladé plemeno, které bylo vyšlechtěno s cílem vytvořit velkého jezdeckého ponyho arabského typu a výjimečných chodů. Americký walking pony je v podstatě kříženec mezi tennesseeským mimochodníkem a welsh ponym. Plemenná kniha pro tohoto ponyho byla založena v roce 1956 Joan Hudsonovou.
Velkou roli v historii tohoto plemene hrála britská velšská klisna Browntrees Flicka. V registru má číslo 1. Její syn, BT Golden Splendor, má číslo 5, byl prvním registrovaným hřebcem a vzorem nejjemnějších typových vlastností.

Popis plemene


Americký walking pony je se svými 140 cm poměrně velký poník. Hlava je jemného rázu a nevykazuje moc vlastností ponyho. Je nasazena na klenutém, dobře osvaleném krku, který bývá dost dlouhý. Naproti tomu je záď tohoto ponyho kratší, i když svalnatá.
Jsou povoleny všechny jednolité barvy.
Tři hlavní chody jedinečné pro toto plemeno jsou: Pleasure walk, Merry walk a Canter. Pleasure walk a Merry walk. Tyto chody jsou čtyřdobé, rychlejší než normální krok a jsou popisovány jako velmi lehké a pohodlné. Merry walk je z těch dvou rychlejší. Canter je krátký a sebraný chod, taktéž velice příjemný pro jezdce.


Charakteristika


American walking pony je plemeno klidné, vyrovnané a přizpůsobivé. Po tennesseeském mimochodníku zdědil leccos z jeho poslušnosti, ochoty, dobromyslnosti, spolehlivosti a samozřejmě pohodlnosti. Po velšském poníkovi zase trochu víc temperamentu, hbitosti a odvahy. Výsledkem je opravdu jedinečný pony.


Využití


Toto plemeno prokázalo výborné schopnosti nejen v
parkuru a v drezúře, ale také v zápřeži.



Americký pony

22. září 2009 v 19:30 | Nikča |  plemena koní

Původ a historie

americky-pony.jpg : americký pony

Leslie Boomhower z Mason City v Iowě je zakladatelem plemene americký pony. Jeho snahou bylo vytvořit jezdeckého ponyho pro děti a vhodného pro všechny druhy jezdeckých aktivit, který by zároveň tvořil protipól k poníkům dováženým z Anglie. Boomhower v roce 1956 založil Klub amerických ponyů. Hřebec Black Hand - zakladatel plemene vznikl křížením shetlandského hřebečka a klisny plemene appaloosa. Později byli přikříženi arabové a quarteři.

Popis plemene

Plemeno americký pony je označováno jako kříženec quartera a araba se zbarvením appaloosy. Po původní shetlandské krvi zbylo již jen málo stop.
Dnešní američtí ponyové měří 117 až 137 cm. V plemenném standardu je důraz kladen především na svalovou hmotu a vyváženou pohybovou akci. Američtí poníci se také vyznačují výrazným podsazením zadních končetin pod tělo.
Hlava je ušlechtilá, s malýma ušima. Tečkovaná kůže na chřípí je znak zděděný po appaloose. Zbarvení je typické pro appaloosy - hermelín, snowflake (sněhová vločka), blanket (deka) nebo frost (jinovatka).

Charakteristika

Americký pony je temperamentní, ale dobromyslný kůň. Je velice učenlivý, proto se hodí k všestrannému jezdeckému využití. Po shetlandských předcích zdědil vytrvalost a houževnatost.

Využití

Toto plemeno je v USA oblíbené mezi dětmi, jeho všestranné zaměření jim umožňuje na něm skákat, jezdit do přírody i trápit se drezurními cviky na jízdárně. Je vhodný také pro různě handicapované děti.

Americký klusák

22. září 2009 v 19:29 | Nikča |  plemena koní

Původ a historie

americky-klusak-igallery-image0000207.jpg

Americký klusák byl vyšlechtěn koncem 18. století v Apačském pohoří. V roce 1788 byl do USA dovezen Anglický plnokrevník Messenger, který měl klusácké vlohy po starých norfolských cestovních koních (jako většina tehdejších plnokrevníků). Messengerův vynikající rodokmen obsahoval krev všech tří arabských plnokrevníků - zakladatelů anglického plnokrevníka. Messenger v zápřeži nikdy nezávodil, ale v rodokmenu měl několik klusáků a tyto vlohy předával potomstvu. Messenger připouštěl všechny typy klisen včetně narrangasettských mimochodníků (kteří dnes už neexistují). Díky tomu se dostalo do chovu mnoho koní s mimochodem.
Druhou linii založil hřebec Clay - potomek berberského hřebce dovezeného z Tripolisu v roce 1820. Za nejvýznamnějšího představitele amerického klusáka je však považován Hambletonian, kterému v žilách kolovala jak krev Messengera, tak Claye. Bývá označován jako "hřebec zakladatel amerického klusáka." Sám nikdy nezávodil, ale říkalo se, že urazil míli za dvě minuty čtyřicet osm a půl sekundy. Mezi jeho potomky bylo spousty vynikajících klusáků.

Popis plemene

Jedná se o vysloveně sportovního koně, souladně stavěného a svalnatého. Převážnou skupinu tvoří mimochodníci, kteří jsou v USA více cenění. Přední nohy bývají kratší než zadní. Hlava je hrubší, ale líbivá. Kohoutek mají nižší než záď, nohy jsou pevné s velmi kvalitními kopyty. Plece jsou mohutné a krk perfektně nasazený.
Tito klusáci mají velmi přímý, velmi dlouhý a vydatný chod a dovedou se soustředit na výkon mnohem lépe než jiní koně. Ovšem také tréninkové metody byly v předních klusáckých stájích dovedeny k dokonalosti, takže právem toto plemeno drží titul nejrychlejšího klusáka světa.
Spousta lidí si americké klusáky pořizují jako rekreační koně, a to především kvůli jejich přátelské a věrné povaze.

Plemenné znaky


U tohoto plemene jsou povoleny všechny barvy srsti, nejvíce rozšíření jsou však hnědáci a ryzáci. Bílé znaky nejsou oblíbeny, nevedou však ke snížení ceny koně. Výška koně se pohybuje od 155 do 160 cm. Celková hmotnost koně nemá být větší než 500 kg.

Charakteristika

Americký klusák je kůň velice houževnatý, tvrdý, velice často vyniká svou odvahou, i když ji na dráze nemá šanci uplatnit. Je výkonný, poslušný a učenlivý. Vzhledem k tomu, že jsou od malinka podrobováni tvrdému výcviku v zápřeži, nemají šanci vytvořit si pevnější vztah k člověku jako jezdečtí koně. Klusácký výcvik záleží na tom, aby kůň ve vypjatých chvílích nenacválal. Špičkový klusák nemůže být všestranný, proto doby, kdy se používal jak v sulce, tak pod sedlem, už minuly.

Využití


Americký klusák je výhradně sportovní kůň, který neslouží k žádné jiné činnosti než k závodům v zápřeži. Plemeno je však dokonale prošlechtěné, proto se jeho chovu věnuje důkladná péče a vyvážejí se do celého světa, pro zlepšení výkonnosti jiných plemen klusáků. V USA jsou klusácké dostihy velice oblíbené a ceny nejlepších klusáku sahají do astronomických výšek.

Zajímavost

Originální název plemene - American Standardbred - vyjadřuje zásadu, že při zápisu do plemenné knihy musí každý špičkový klusák podstoupit přezkoušení standardní rychlosti. Standard byl původně tři minuty, později dvě minuty 30 sekund na míli. U mimochodníků, kteří jsou rychlejší, požaduje standard čas ještě o pět sekund lepší. Dnes je rychlost nižší než dvě minuty na míli celkem běžná.
V prodlouženém klusu (v tzv.létajícím klusu) v plné rychlosti americký klusák může dosáhnout až 14,2 m.s-2, přičemž kroková frekvence může být až 2,52 kroků.s-2. Délka kroku může být až 5,92m! Jedná se o diagonální klus.

Americký indiánský kůň

22. září 2009 v 19:27 | Nikča |  plemena koní

Původ a historie

americky-indiansky-kun-2.jpg

Americký indiánský kůň byl vyšlechtěn indiány ve Spojených státech amerických, ale jeho původ je z krve španělských koní, přivezených do Ameriky evropskými kolonizátory. V dnešní době se toto plemeno stále chová a má i svůj registr, avšak jeho chov není příliš rozšířený.
Americký indiánský kůň se podílel na vzniku velkého počtu amerických plemen. Například Morgana, Quarter Horse, amerického jezdeckého koně a tennesseeského mimochodníka. Také mnoho dalších skvrrnitých plemen má předky mezi indiánskými koňmi, jako paint, palomino, appaloossa a další.

Popis plemene

Americký indiánský kůň připomíná vzhledem spíše ponyho. Je středně velký - kohoutková výška se pohybuje okolo 135 - 148 cm a poměrně robustní. Hlava indiánského koně je podobná hlavě mustanga - je výrazná a může působit poněkud těžkým dojmem. Kosti jsou stabilní, nohy silné a kopyta tak pevná, že se tito koně nemusí ani kovat. Zbarvení amerického indiánského koně je velmi pestré, v podstatě jsou povoleny všechny barevné odstíny, nejhojněji se však vyskytují koně plavé barvy.

Charakteristika

I přes svou robustní postavu je toto plemeno rychlé a vytrvalé. Díky svému původu není náročné na stravu ani na pravidelný pohyb pod sedlem, bez problémů se dá chovat venku.

Využití

Americký indiánský kůň se využívá především v rekreačním ježdění.

Alter-real

22. září 2009 v 19:26 | Nikča |  plemena koní

Původ a historie

alter-real.jpg : zdroj:http://www.mypets.net.au




Plemeno Alter-real pochází z Portugalska, z hřebčína Villa do Portel, odkud byl chov po osmi letech přesunut do malého městečka Alter do Chão. Jejich domovský hřebčín (Villa do Portel) byl oficiálně založen v roce 1748 a už tehdy sloužil pro doslova královské účely, z čehož pochází druhá část názvu plemene - real, tedy královský.
Tehdejší portugalský král José Braganza si do Lisabonu přál importovat koně jak pro klasické ježdění, tak pro zápřah do kočárů. Do Villa do Portel nechal přivézt tři stovky andaluských klisen a arabské hřebce - a chov mohl začít.
Neuběhlo však ani šedesát let a na Pyrenejský poloostrov vpadla francouzská armáda v čele s Napoleonem Bonapartem. Jeho jednotky ukradly nejlepší koně, což o několik let později málem zapříčinilo vymizení plemena Alter-real jako takového - hřebčín Alter do Chão byl královským dekretem z roku 1834 zrušen.

Chovatelé se však odmítali vzdát a chtěli vzkřísit dávnou slávu národního plemene. Jejich snaha měla právě opačný výsledek - křížením s hannovery, normany a anglickými koňmi dosáhli pouze toho, že plemeno ztrácelo znaky, pro které bylo tak žádané. Nápad přimísit do chovu arabskou krev už vůbec nebyl dobrý. Až andaluské geny z kmene zapateos vylepšily chov.

Ani pak neměli koně Alter-real vyhráno. Začátkem dvacátého století zanikla portugalská dynastie a nebýt Ruye d´Andradeho, který zachránil malé stádo vhodné k chovu, Alter-real by měl možná opět namále.
Dnes mu sice nehrozí vyhynutí, ale jeho stavy jsou pořád nevysoké. Původně královský hřebčín dnes patří ministerstvu zemědělství a zůstává portugalskou kulturní památkou.

Charakteristika


Alter-real patří mezi iberská plemena, tedy plemena Pyrenejského poloostrova (je jich 17), mezi něž se počítá i lusitano a andaluský kůň. Někdy se také označuje jako barokní kůň - obratný, ale mohutný. Charakteristické znaky barokního koně mají i lipicáni, frísani, andalusané a lusitani. I tak se Alter-real od svých příbuzných liší.

  • hlava má z profilu znaky iberského koně (rovný, nebo mírně štičí)
  • krk je svalnatý, klenutý
  • hruď je široká a hluboká, hřbet krátký
  • záď se svažuje k nízko nasazenému ohonu
  • předloktí je kratší než holeň
  • základní barva je tmavý hnědák, ale objevují se i bělouši nebo ryzáci

Achaltekinský kůň

22. září 2009 v 19:24 | Nikča |  plemena koní

Původ



Původ plemene je opředen tajemstvím. Tento pouštní kůň žijící v okolí oáz v Turkmenistánu, ležících na sever od íránských hranic a na východ od Kaspického moře, se podobá koním nalezeným v pazyryckých mohylách.

Pazyryk leží vysoko v horách Altaje. Ve věčně zmrzlé půdě se roku 1929 našly kosterní pozůstatky koní staré okolo 5 stol. př. n. l.

Podle některých dohadů je možné, že achaltekinský kůň je původem starší plemeno než arab. Ať je to pravda nebo ne, jisté je, že achaltekinec je naprostým unikátem.

V současné době je achaltekinský kůň rozšířen po celém světě, ale největším střediskem chovu je Komsomolská farma v Ašchabadu, hřebčín Lugovsk v Kazachstánu nebo hřebčín Tersk na severním Kavkaze. V turkmenských kolchozech jsou tito koně často kříženi s jinými plemeny (např. arab, anglický plnokrevník).

Popis plemene


Achaltekinský kůň nese exteriérové znaky, které nejsou v moderním jezdectví považovány za žádoucí. Výrazným poznávacím znamením je nasazení jemné hlavy na dlouhý krk, který se zvedá kolmo nad plece. Kůň nese přirozeně hubu nad úrovní kohoutku, což je charakteristické pouze pro toto plemeno. Plece jsou strmé, prsa úzká utvářející sevřený postoj předních končetin. I přes relativně nízký vzrůst (157 cm v kohoutku) působí achaltekinský kůň atleticky díky dlouhému hřbetu, plochému hrudnímu koši a zádi s dlouhou pánví. Postoj zadních končetin je často šavlovitý s hlezenním kloubem vysoko nad zemí.

Kůži má tenkou s jemnou srstí barvy hnědé, ryzé, nebo plavé se zlatým kovovým leskem. Žíně má velmi jemné, ocas i hříva jsou proto poměrně řídké.

Charakteristika


Achaltekincům je přirozené nosit hlavu nad otěží, což snižuje ovladatelnost koně. Jezdec se proto musí přizpůsobit se svými nároky anatomické stavbě koně.

Při práci s achaltekincem je nutná velká dávka trpělivosti, porozumění a nenásilí, protože tito koně jsou známí pro svou tvrdohlavost a výbušnost. Zkušený jezdec ocení stejně jako Turkmeni unikátní chod, při kterém kůň došlapuje, tak lehce, že jezdec nepociťuje žádné otřesy. Další vlastností, která činí achaltekinského koně jedinečným je samostatnost a oddanost svému pánovi.

Využití


Achaltekinský kůň je proslulý svou vytrvalostí a schopností snášet kruté pouštní podmínky při minimální spotřebě vody. Zároveň disponuje značnou soutěživostí, proto je využíván i k dostihovému ježdění. Dostihoví achaltekinci byli často kříženi s anglickým plnokrevníkem. Tento způsob plemenitby se příliš neosvědčil, protože se začala ztrácet schopnost koně snášet horké pouštní podnebí.

Zajímavost


V roce 1935 se uskutečnila dálková jízda z Ašchabadu do Moskvy (4 152 km) za 84 dní. Tento výkon achaltekinců nebyl dosud překonán.

Achaltekinský kůň je využíván k drezuře i parkuru. Na OH v Římě roku 1960 získal zlatou medaili za drezuru jezdec Filatof na achaltekinském hřebci Absentu. Světový rekord ve skoku do dálky (8,78 m) drží achaltekinec Perepel.

Tak tady je něco o Hubertově jízdě!

15. září 2009 v 16:55 | Nikča |  Deníček
Aooj!Prominte,že píšu až takhle pozdě,ale nemněla jsem čas.
Takže ted něco k tomu hubertovi.Na Hubertovi jsem byla s mamkou,ségrou,a taťkou.Dojeli jsme na Ranč a tam jsem si chvilku povídala s holkama.Potom jsem šla s kámoškou vyčistit Akyho,protože ostatní byli ještě venku(jako na Hubertovi).Mno když sme ho vyčistili a upravili tak jsme šli zase na Ranč.Když přijeli i ostatní,šla mi Jíťa a Adélapomoct nasedlat a nauzdit.Pak jsem jela na jízdárnu a s Májou a Míšou jsme krokovali koníky,ale najednou jsem ucejtila,že mně něco vyhodilo hrozně dopředu ze sedla a bouchla jsem se o Akyho krk do nosu a pak mně to zase vyhodilo dozadu(to co mně vyhodilo dopředu bylo to,že trochu vyskočil na zadní ae jenom fakt trochu mno a potom tea ete vyhodil :D) ,potom Aky začal zdrhat a já sletěla:D.Mno a samozřejmně jsem s Májou tak velká kámoška,že jí byo líto že sem spadla a ona chtěla taky spadnout abych v tom prej nebyla sama mno a Bobina se jí rozeběhla za Akym a Mája taky spadla :D.Naštěstí jsme mněli obě vesty a nic závažnýho se nám nesalo,tea až na to,že já mam naraženej a úpe fialovej nos a Mája má odřenou ruku :D.Potom si Jíťa(naše trenérka) vazla Akyho a vyběhala ho.Potom jsem si na něj znova sedla(sice mně všechno bolelo,ae dalo se to vydržet ).Chvilku jsem s nim klusala a potom jsem jela soutěže.Ty soutěže jsem si užila a hrozně mně to bavilo .Jsem moc ráda že jsem mněla tuhle příležitost si vyzkoušet ty soutěže a už se hrozně moc těšim až bude zase nějaká akce. :)
Tak zatim všichni papapa

HUBEEEERT!!

12. září 2009 v 7:28 | Nikča |  Deníček
Ahoj všichni.Tak včere jsem nemohla vůbec usnout!!!Pač neska je na Ranči kam chodim Hubert a já pojedu ty soutěže.Mám docela trému:D pač jsem ještě nikdy něco takovýho nejela.Ale snad to bude v poho!Kámošky mi řikali že je to sranda,tak doufam že si to taky užiju!!!Když budu mít dnes ještě čas,tak vám sem napíšu jk jsem to zvládla :). Tak papa

Jak pohodlně rozčesat hřívu a ocas?

3. září 2009 v 18:49 | Nikča |  čištění
Věnovat nějaký čas péči o hřívu i ocas koně bychom měli při každém čištění. Nejenže kůň poté dobře vypadá, ale také si můžeme být jistí, že našeho miláčka nenapadli nežádoucí vnější paraziti - vši. Tato nevítaná návštěva se totiž nejraději usazuje právě v koňských žíních. Nejčastěji ovšem za pocuchané žíně vděčíme větru, který si s nimi dokáže krásně pohrát. Občas se nevyhneme ani tréninku za blátivého počasí, a pokud kůň nemá spletený ocas, máme o práci postaráno. Jistě každý z nás zažil situaci, kdy ošetřujeme koně v boxu po celodenním pobytu ve výběhu a najdeme v ocasu několik nemilých překvapení - bodláky.

Co k tomu potřebujeme?


V soupravě na čištění by neměl chybět hřeben na hřívu, který se používá na rozčesávání, stříhání nebo protrhávání. Měl by být tvrdý a vyrobený nejlépe z lehkého kovu, aby snadno nedošlo k jeho zlomení, a zakončen hrubými zuby. Pozor, není nutné ho používat příliš často, protože se při česání zbytečně vytrhá hodně žíní. Šetrnější je rozmotání slepených pramenů rukou a poté vyčesání kartáčem.

Dále se nám bude hodit měkký kartáč, který můžeme dle potřeby i namočit. Z vlastní zkušenosti doporučuji zakoupit i kvalitní drsný rýžový kartáč, jehož tvrdé štětiny nám při práci velmi pomohou.

Jak kartáčovat hřívu?


Pokud se věnujeme rozčesávání hřívy, měli bychom kartáč držet naplocho a postupovat směrem od kořínků po konečky. Nejlepší je přehodit hřívu na opačnou stranu, protože tak se nám lépe podaří vyčesat žíně uvolněné od konečků. Po řádném rozčesání můžeme kartáč ještě namočit ve vodě a celou proceduru zopakovat, tak bude hříva lépe držet tvar.


využito 11.jpg

Jak kartáčovat ocas?


Ocas kartáčujeme vždy po několika pramenech, a to od nejspodnějších až po svrchní. Tak předejdeme polámání žíní, které bohužel dorůstají velmi pomalu. Z tohoto důvodu ohon nikdy nečešeme hřebenem nebo tvrdým rýžovým kartáčem! Až se nám podaří rozčesat zacuchaná místa, nakonec ocas vykartáčujeme ještě vcelku a odshora, aby získal správný tvar.

Kondicionér pro koně


Ano, kosmetika dorazila již i do stájí... Zkrátka, kondicionér použijeme, když:

  • chceme dosáhnout lepšího vzhledu hřívy i ocasu (lesk, větší objem)
  • chceme žíně snadněji rozčesávat
  • chceme zabránit uchycení hmyzích vajíček

Kondicionéry pro koně jsou k dostání ve dvou druzích: ve formě mechanického rozprašovače a v klasickém provedení (bohatě postačí vmasírovat do žíní 1-2 čajové lžičky). Nejefektivnější je, když na rozčesanou hřívu a ocas 1x týdně nastříkáme či vmasírujeme optimální množství přípravku a necháme pořádně uschnout. V chladných zimních měsících doporučuji raději používat přípravky, které je možné aplikovat i na suché žíně - tak se můžeme vyhnout zbytečnému nachlazení koně.

Výrobci správně pamatovali i na velmi citlivé koně či hříbata, takže se kondicionéry vyrábějí absolutně netoxické.

Na trhu se můžeme setkat například s výrobky Equistar či Vetrolin Detangler.


Pravidla vozatajských soutěží

3. září 2009 v 18:47 | Nikča |  konské disciplíny
Dostavníky,
kočáry, fiakry, drožky nebo povozy a s nimi formani jedoucí
od města k městu. Koňská spřežení všeho druhu tvořila
dříve běžný kolorit "hustého silničního" provozu. Časem
se však kočí sedící na kozlíku a práskající bičem
přestěhoval ze silnic do historických knih a filmů, i když ne
tak docela.

Závody spřežení přivádějí na sportovní kolbiště opět kočáry a koně, tentokrát však především proto, aby v napínavých soubojích předváděli jednotliví soutěžící své mistrovství.

Závody spřežení jsou jednou ze sportovních jezdeckých disciplín, provozovaných pod hlavičkou České jezdecké federace. Ta také vydává pravidla, kterými se tato atraktivní sportovní disciplína řídí. Aktuální a platné vydání pravidel platí od 1. dubna 2005 a je obsahovým překladem mezinárodních pravidel FEI Rules for Driving Events, platných od 1. ledna 2005, přičemž nepřeložené odstavce a přílohy, které jsou uvedené v obsahy jen svými názvy netvoří součást pravidel ČJF.

Pravidla jsou členěna do čtyř základních kapitol a to těchto:
Kapitola I - Obecná ustanovení
Kapitola II - Zkouška A - Drezúra
Kapitola III - Zkouška B - Maraton
Kapitola IV - Zkouška C - Překážková jízda

Pravidla jsou dále doplněna přílohami, kterých je celkem devatenáct. Mezi těmito přílohami je i Kodex chování. V přílohách jsou také podrobně popsány jednotlivé drezurní úlohy, jejich součástí jsou i pravidla maratonu s pěti úseky nebo popisy jednotlivých překážek pro překážkovou jízdu.

Kapitola I - Obecná ustanovení upravuje základní organizační rámec závodů spřežení. Ty se člení na kategorie podle typu spřežení, takže soutěže se pořádají pro tyto kategorie:

Koně - jednospřeží
Koně - dvojspřeží
Koně - tandem
Koně - čtyřspreží
Pony - jednospřeží
Pony - dvojspřeží
Pony - tandem
Pony - čtyřspřeží

Pro zařazení do kategorie koně či pony je rozhodující výška koně, kůň menší než 148 cm bez podkov nebo 149 cm s podkovami se účastní soutěže jako pony.
Obecná ustanovení také obsahují i článek, který upravuje technické parametry kočárů, kdy pravidla například zakazují vybavení pneumatikami.

Kapitoly II, III a IV upravují jednotlivé soutěžní zkoušky závodů spřežení.
Zkouška A - Drezúra má za cíl posoudit klid, pravidelnost chodu, soulad, kmih, plynulost, lehkost a uvolněnost pohybu a správnou ohebnost koní při pohybu. Hodnotí se též styl soutěžícího, přesnost a jeho celkový vliv na spřežení a kompletní předvedení spřežení.
Tato zkouška se skládá z jednotlivých drezurních úloh, které jsou popsány v přílohách pravidel. Pravidla mimo jiné předepisují i to jak má vypadat úbor soutěžích. Sako, zástěra, pokrývka hlavy a rukavice jsou pro soutěžícího povinné, přičemž je dovoleno oblečení proti dešti.

Zkouška B - Maraton má za účel prověřit kondici, vytrvalost a trénovanost koní či pony a spolu s tím i zručnost, smysl pro tempo a jezdecké umění soutěžícího.
Tato zkouška je základní zkouškou závodů spřežení. Trať maratonu se skládá ze tří nebo pěti úseků. Při maratonu, který má tři úseky je pro prostřední úsek předepsaným chodem krok, v prvním a třetím úseku může být chod libovolný, pro každý úsek je pak předepsaná povolená rychlost. Celková délka všech úseků nesmí přesáhnout sedmnáct kilometrů. Na trati jsou rovněž umístěny překážky, které mohou být přírodní i umělé, minimální počet je šest, maximální osm.

Zkouška C - Překážková jízda, smyslem této zkoušky je ověřit způsobilost, poslušnost a obratnost koní či pony po maratonu a zručnost a jezdecké mistrovství soutěžících.
Pravidla v této kapitole popisují jednotlivé překážky a způsob hodnocení soutěžících.
Vlastní soutěže spřežení jsou pořádány buď jako vícedenní, kdy jsou zkoušky rozloženy do více dnů, nebo jako zkrácená kompletní soutěž, kdy se všechny zkoušky s upravenou délkou uskuteční v jeden den.

Závody spřežení mají i svoji halovou mutaci. V tomto případě představují halové soutěže víceméně kombinací překážek maratonového typu a překážkové jízdy.
Jak vidno i z tohoto stručného souhrnu, soutěže spřežení jsou divácky atraktivní disciplinou a každý závod má svoji neopakovatelnou atmosférou.

Podrobné a úplné znění pravidel spřežení je umístěno na stránkách České jezdecké federace. http://www.cjf.cz/pravidla.aspx.

Tak ať se práší za kočárem!

Druhy spřežení

3. září 2009 v 18:46 | Nikča |  konské disciplíny
Tento pojem znamená určitou kombinaci typu koně, postrojů a konstrukce vozu. S tím vším souvisí i oblečení vozky a přísedícího, který by měl být přizpůsoben zvolenému stylu spřežení. Pro jakýkoliv styl je samozřejmě vhodný i klasický jezdecký úbor. V Evropě je rozšířen především anglický a uherský styl spřežení. Tyto druhy si také podrobně popíšeme, existují ovšem i další...

Anglické spřežení

Druhy spřežení


Anglický styl spřežení je elegantní a reprezentativní, proto se také používají elegantní mohutní karosiéři jako jsou oldenburští nebo kladrubští koně, kteří mají pokud možno stejnou velikost i zbarvení. Postroj bývá proveden nejčastěji v černé barvě. Jezdec bývá oblečen v černém nebo šedém obleku, který je doplněn černou buřinkou či šedým cylindrem. Přísedící je oděn v livreji.

Uherské spřežení


Uherský styl je temperamentnějšího rázu, proto jsou používání i temperamentní koně, jako jsou lipicáni nebo arabští koně. Velikost koní by měla být stejná, ale jejich barva může být rozdílná. Postroj je bohatě zdobený, spřežení nepůsobí tedy tak elegantně, za to ale zajímavěji. Vozka je oděn ve sportovním obleku s kloboukem, přísedící má maďarský národní kroj.

Oba druhy spřežení se dělí na reprezentativní a pracovní styl. Reprezentativní styl poznáme podle nákladných a bohatě kovaných postrojů a noblesních kočárů. Pracovní styl se vyznačuje jednoduchostí a dřevěnými vozy.

Ruské spřežení


Používá se hlavně ve východních oblastech a je známé jako "ruská trojka". Tento typ je zajímavý tím, že koně po stranách cválají, zatímco prostřední kluše.

Americké spřežení


Tento styl vychází z anglického spřežení a můžeme se s ním setkat i v České republice.

Počet zapřažených koní může být různý a koně mohou být i různě seřazeni. Nejčastěji se setkáme s dvojspřežím klasickým nebo tandemovým nebo čtyřspřežím. Některé typy spřežení se dnes používají pouze při přehlídkách a show, jako je například "quadriga" - dvoukolový římský válečný vůz.


Druhy vozů a kočárů

3. září 2009 v 18:43 | Nikča |  konské disciplíny
Dříve než se dostaneme k jednotlivým druhům kočárů a vozů, bychom se měli nejprve seznámit s celkovou konstrukcí vozu a jeho důležitých součástí. Konstrukce vozu se obecně dělí na korbu a podvozek, který významně ovlivňuje jízdní vlastnosti vozu.

Bezpečný vůz má svá další specifika:

  • přední kola by měla být menší než zadní

  • pérování přečnívá a tím šetří síly koně vobtížném terénu

  • vůz by měl mít co nejnižší možnou hmotnost

  • vůz by měl mít co nejkratší možnou velikost

  • velikost a hmotnost musí být vyvážené smohutností koně

Korba vozu


V korbě vozu sedí vozka i další osoby, proto by měla být jejich místa k sezení nejen bezpečná, ale i stabilní, aby došlo k vyvážení těžiště. Právě na tomto místě se nachází brzdy a světla, které jsou předepsané zákonem. Korba vozu může být také chráněna střechou, nebo zcela otevřena. Vnitřní vybavení vozu závisí na účelu jeho použití. Velice důležité je umístění kozlíku, který by měl být vyvýšen tak, aby měl vozka lepší přehled nad spřežením i ostatním provozem.

Druhy vozů a kočárů

Tažné zařízení


Tažné zařízení je umístěno přirozeně v přední části vozu a je upevněno před a na konstrukci přední nápravy. Systém tažného zařízení se liší u kočárů i u těžkých vozů. Přední náprava se skládá z vah, které se liší dle způsobu svého užívání. Pevné váhy, které se používají u kočárů jsou vhodné pro rovinaté terény, zatímco pohyblivé váhy se hodí spíše pro těžký terén - proto jsou určeny pro těžké vozy.

Druhy vozů a kočárů


Již dříve jsme se seznámili s anglickým a uherským typem spřežení, jejichž vlastnosti se promítají i do výběru kočárů a vozů. Které to tedy jsou?

  • anglický typ vozu řízený majitelem (např. dogcart)

  • anglický typ vozu řízený profesionálním kočím (např. viktoria)

  • uherský typ vozu (tzv. "juckerský vůz")

  • vozy pro pracovní spřežení (např. lovecký kočár)

Nejpoužívanější typy vozů a kočárů


  • dogcart

  • kočár pro rekreační využití neboli tréninkový kočár

  • víceúčelový kočár

  • maratonový kočár

  • lovecký vůz

  • sáně

  • krytý vůz

Typ vozu či kočáru se vždy volí podle účelu spřežení, typu terénu a klimatických podmínek.


Zaučování mladého koně v tahu

3. září 2009 v 18:39 | Nikča |  konské disciplíny
Snad každý z milovníků koní alespoň tuší, jak zhruba přivyknout koně na nošení sedla a později i jezdce, ovšem málokdo ví, jakým způsobem naučit mladého koně tahat vůz či kočár. Aby se z mladého koně stal dobrý tažný kůň, musíme k jeho výcviku přistupovat klidně a trpělivě tak, aby k nám kůň získal nejen potřebnou důvěru, ale také aby ho jeho budoucí práce těšila. Pojďme si tedy alespoň trochu přiblížit, jakým výcvikem musí takový kůň projít...

Začínáme s výcvikem...

Zaučování mladého koně v tahu


Zaučování koně probíhá v několika etapách, které nastávají po úspěšném výcviku na 17 metrů dlouhé dvojité lonži. Nejdříve by se měl kůň pomalu seznámit s vozem. Vůz je tažen "učitelem" neboli starším spolehlivým koněm, který je zapřažen po levé straně. Mladý kůň se zapřahá vždy na stranu pravou a cvičitel ho pro jistotu vede na vodítku, které se připne k obnosku. Kůň si tak v klidu začne zvykat na novou, pro něj zatím nezvyklou situaci a na povely vozky. Důležité je jištění pohyblivých vah - k rozporkám se připnou postraňky, které se u "učitele" pevně přivážou. Pokud bychom postraňky neuvázali, při každém zatáhnutí či zrychlení pohybu "učitele" by mohly mladým koněm trhnout dozadu a vylekat ho. Nejdříve se kůň učí chodit v pomalém kroku, protože si musí zvyknout na zvuk vozu za sebou. Tato část výcviku se většinou provádí v prostorném výběhu, nebo na klidných cestách, kde není žádný provoz. Zpočátku je také dobré vyvarovat se jízdě na těžkém povrchu. Postupně se začne zvyšovat tempo i požadavky na koně. Jelikož plece mladého koně ještě nejsou zatím zvyklé na dlouhodobý tlak, cvičitelé doporučují výcvik přerušit několika přestávkami. Po skončení každého tréninku nezapomeneme koně pochválit a pečlivě prohlédnout, zda nedochází k tvoření oděrek. Pro zaučování v tahu se nejlépe hodí vůz "break", což je vysoký těžší vůz, který je určen především k výcviku.

Vykročení se spřežením


Až kůň získá potřebné dovednosti a zkušenosti, bude nám ke správnému vykročení stačit pouze lehké zkrácení opratí, čímž si vozka získá pozornost koně a přiměje ho i k překusování, neboli žvýkání udidla. Po odbrzdění vozu se opratě povolí a tak kůň dostane signál k chůzi. Pokud je kůň nepozorný, musíme se současně s povolením opratí lehce dotknout bičem jeho kohoutku. Velice důležité je používání hlasu, protože tak lze u vícespřeží snadno vyrovnat rozdílný temperament zapřažených koní. Pozor, vykročení by nikdy nemělo být doprovázeno prudkým trhnutím opratí nebo jejich plácnutím po zádech. Prudké prásknutí opratí viděl asi každý z nás ve filmech a tak nejspíš nikoho nemohlo ani napadnout, že je takový povel nežádoucí. Lekavý kůň totiž ze strachu o hubu vykročí ukvapeně a jeho důvěra ve vozku je ta tam, což je silničním provozu velice nebezpečné. Pracovní koně často trpí poměrně nebezpečným zlozvykem, a to předčasným vykročením bez povelu vozky, který nasedá do vozu nebo ještě nedosedl na kozlík, nemůže tedy mít nad spřežením žádnou kontrolu.

Výkony v tahu


Výkon zapřaženého koně je ovlivněn mnoha faktory:

  • konstrukcí a hmotností vozu;

  • terénními podmínkami;

  • vlastnostmi a mohutností koně;

  • konstrukcí postroje;

  • způsobem zapřažení;

  • zvoleným tempem.

Jeden kůň utáhne maximálně 1 000 kg, pravidelně zapřahaný trénovaný kůň ale i více. Obecně se k výpočtu výkonu koně v tahu používá dvojnásobek hmotnosti tažného koně.

¨